DESET KROKŮ K VYŠŠÍ SEBEDŮVĚŘE

Další kniha, na kterou se dnes podíváme je DESET KROKŮ K VYŠŠÍ SEBEVĚDŮVĚŘE.

Sebevědomí lidé nejsou nutně chytřejší, atraktivnější nebo šikovnější než ti, kterým sebedůvěra chybí. Rozdíl spočívá v tom, jak sami sebe vnímáme. Člověk, který se neustále zaobírá svými negativními stránkami, nevidí svou vnitřní hodnotu. Zdravá sebedůvěra představuje přesvědčení, že máme stejnou hodnotu jako ostatní, ne však větší. Sebedůvěra nám umožňuje vidět se, takoví, jací jsme, a zároveň se ze sebe radovat. Sebedůvěra představuje realistický, pozitivní pohled na sebe sama.

Naši sebedůvěru nám především podkopávají škodlivé automatické myšlenky, které projdou tak rychle myslí, že si jich ani nevšimnete. Většinou se jedná o hodnotící, kruté myšlenky, které neodpovídají realitě. Základní postoje se obvykle učíme už v raném dětství a často je jde vyjádřit takto: Jsem k ničemu (nemám na to, jsem neschopná, nemůžu s tím nic udělat, jsem hloupá, nic neumím) nebo Nikdo mě nemá rád (jsem nesympatická, nikdo mě nechce, všichni mě odmítají, jsem jiná, jsem špatná).

Tyto základní postoje jsou v mysli hluboce zakořeněny a odstranit je pouze pomocí logiky je nesmírně těžké. Odkryjte základní postoj, u nepříjemné situace si můžete položit otázky typu: „Proč je to tak strašné?“ „Co je na tom nejhorší?“ „Co to o mně vypovídá?“ Možná je za vším strach, že za nic nestojíte, nebo pocit, že jste opuštění a že vám nikdo nepomůže, který jste měli kdysi v dětství.

Další škodlivé myšlenkové témata, která podrývají sebevědomí:

Myšlení typu „všechno, nebo nic“ - člověk myslící tímto způsobem se srovnává s ideálem a pokud se mu pak nepodaří přeskočit nastavenou laťku, dospěje k názoru, že naprosto selhal. Jiní lidé se například považují za nuly, když prohrají spor nebo udělají chybu. Na věc se dá ale podívat i jinak: „Tohle se mi podařilo skoro na jedničku. Příště to udělám trošku jinak.“

Nálepkování - lidé sami sobě dávají kruté nálepky například jsem zoufalec, ale pokud to o sobě řekne, říkáte tím vlastně, že tomu tak je vždy a v každé situaci. A to samozřejmě není pravda. Pokud se hodnotíte, hodnoťte pouze dané chování (dnes se mi moc nedařilo).

Zobecňování - „V tomhle se mi zkrátka nikdy nedaří.“ Kromě slov vždy a nikdy užívají lidé se sklonem ke generalizujícím soudům často výrazy jako nikdo či každý. V podobných situacích nám pomůže předpona -ně. „Někdy se mi docela daří. Někteří lidé mě mají rádi.“

Předpokládání - jedná se o čtení myšlenek druhých lidí a také předvídání budoucnosti.

Lpění na negativech - na chybě nebo nedostatku lpíme natolik, že se tím připravíme o sebedůvěru. Pokud zjistíte, že na sobě či na svém životě vidíte jen to špatné, můžete se na věc podívat také takto: „Fajn, možná právě na tomto můžu trochu zapracovat. A co se v mém životě děje kromě toho? Co se daří?“

Odmítání pozitiv - zatímco u předchozího schématu pozitiva přehlížíme, zde je přímo odmítáme. Někdo vás za něco pochválí a vy mu odpovíte: „To by zvládl každý.“ Lepší by bylo poděkovat a pomyslet si: „Mám radost, že se mi to podařilo tak skvěle vyřešit.“

Negativní srovnávání - každý se rád rozvíjí, využívá svůj talent a dosahuje stanovených cílů, inspirují nás přitom příklady těch, které obdivujeme. Problémy však přicházejí ve chvíli, kdy se s nimi začneme srovnávat, inspirace se potom změní v hodnocení. Řešení je jednoduché - přestat se srovnávat s druhými a přiznat si, že každý člověk je jedinečný a nabízí světu něco jiného.

Vnitřní příkazy - dalším škodlivým myšlenkovým schématem jsou přehnané perfekcionistické, striktní pokyny, co bychom měli nebo neměli dělat. Tyto příkazy ovšem obsahují prvek trestu či výčitky. Přestože si myslíme, že nás motivují, abychom se zlepšili, zpravidla v nás jen vyvolávají špatnou náladu. Místo vnitřních příkazů bychom mohli využít věty typy: „Chci se zlepšit. Chtěla bych na tom zapracovat. Bylo by super, kdyby se to podařilo.“

Katastrofizace - představuje způsob myšlení, kdy běžné nepříjemné události (selhání, ztrapnění) povyšujeme na něco tragického. Napadají nás myšlenky typu: „Kdyby mě odmítli, to by bylo strašné.“ Podobné myšlenky ovšem pouze zvyšují strach, celkové rozrušení a podrývají sebevědomí. Začíná to strachem z toho, co se může stát (možná to nezvládnu), který vede k negativním závěrům (asi to nezvládnu, lidi budou naštvaní) a následně k očekávání toho nejhoršího (to bude katastrofa). Katastrofizaci lze zabránit myšlenkami typu: „Necítím se nejlíp, ale překonám to. Mohlo by to být horší. Tohle se dá zvládnout.“

Vztahovačnost - vztahovační lidé si myslí, že za to, co se děje, mohou oni, přestože fakta hovoří o opaku. Personalizace představuje pokus získat nad děním kolem větší kontrolu, než ve skutečnosti máme. To se však okamžitě obrací proti nám, protože realita nám připomíná, že toho můžeme ovlivnit mnohem méně, než bychom chtěli. Lidé obvykle nejednají tak, jak bychom si přáli. Řešením je ptát se vždy sebe sama: „ Proč se ten člověk chová takhle? Je možné, že bych za to mohl já?“

Obviňování druhých - zatímco při personalizaci zbytečně viníme sami sebe, při obviňování se naopak obracíme proti druhým. V hlavě se nám honí například myšlenky: „Za to, že piju, můžou moji rodiče.“ Čím více se vyhýbáme vlastní odpovědnosti za svůj život, tím větší bezmoc pak cítíme. Vždy je ovšem možné myslet jinak: „Ano, je to obtížná situace, ale řešení závisí jen na mě.“

Váš navyklý způsob myšlení pramení přímo z vašeho pohledu na vaše místo na světě - buď si myslíte, že máte určitou cenu a zasloužíte si jen to dobré, nebo jste bezcenní a nemá smysl se o nic snažit. Lidé, kteří se snadno vzdávají, věří, že příčiny špatných událostí jsou trvalé, to špatné přetrvá a bude jejich život navždycky ovlivňovat. Lidé, kteří vzdorují bezmoci, věří, že příčiny nesnází jsou dočasné. Jestliže používáte při přemýšlení o nesnázích slova jako vždycky a nikdy, je váš styl pesimistický. Jestli je to spíš někdy, poslední dobou a špatné události svádíte na podmínky, které se mohou změnit, je váš styl optimistický. Se štěstím, sebedůvěrou a houževnatostí souvisí optimismus. Nejde ovšem o nerealistické očekávání, že vše nakonec dopadne dobře - to by byla příliš velká sebejistota, která může vést ke zklamání a špatným výsledkům.

Pesimistický vysvětlovací styl je jádrem depresivního myšlení. Negativní pohled na budoucnost, sebe samého a okolní svět vychází z trvalosti, univerzálnosti a personalizace špatných událostí. Pesimista uvažuje takhle: „V jádru mám nějaký problém.“ „Nic se mi nedaří.“ „Nikdy se to nezlepší.“

Naopak optimista vidí věc takto: „ Byla to obtížná situace.“ „V jiných oblastech se mi daří.“ „Určitě se to zlepší.“ „Když se budu snažit, vše se mi nakonec povede.“ „V něčem můžu mít smůlu, ale jinde se mi bude dařit.“ „Tohle je příležitost se ukázat. Je to zkrátka šance.“ „I když to není nejlepší, nic mi nebrání se poučit z chyb a zkusit to znovu.“ „Kdyby to bylo lepší, líbilo by se mi to víc, ale není to žádná katastrofa.“ „Udělá mi radost, když do toho dám všechno. Co na tom, jak to dopadne.“ „Nikdo není dokonalý.“ „Nebojím se zariskovat, i když mi to nevyjde.“ „I když to nakonec nedokážu, získám aspoň užitečnost zkušenost.“